Zaklínač – Bouřková sezóna

Zaklínač viděl a znal vskutku
málo žen, jejichž krásu by bylo možno uznat za bezchyb-
nou, a oprávněně mohl předpokládat, že šance na to, aby se
některá z nich na něj usmívala, se rovnaly nule.

„Jak…“ polkl Geralt slinu. „Jak se má? Yennefer. Je
v pořádku?“

Večery v zájezdních hostincích
bývají nudné, ale dneska to bylo zajímavé. V jedné chvíli
jsem se dokonce začala trošku bát. Ale jak se zdá, byly to jen
takové maskulinní závody. Testosteronový souboj, vzájemné
porovnávání, čí meč je delší.

Geralt začal rychleji nabírat lžící.
Rozhodl se rozbít ožralům jejich nevymáchané huby, ale
nechtěl, aby mu kvůli tomu vystydla kaše.

Byl básník, měl tedy právo
vzdychat, jak se mu zachtělo.

Jestliže lidé za něco zaplatí, tak tomu věří. To, co je zaplace-
no, se stává pravdivým a zaručeným – čím dráže, tím více.

Na kopkách stojíme,
před lejavú chráníme,
chujama máváme,
mračna rozháňáme.

„Historie,“ usmál se zaklínač, „je popis, většinou lživý,
událostí, většinou bezvýznamných, podsouvaný nám histo-
riky, většinou hlupáky.“

Položka číslo tři. Nástroj ze slonové kosti ve tvaru… hm…
oblém a podlouhlém. Sloužící… hmm… evidentně k masáži.
Původ zámořský, věk neznámý. Vyvolávací cena sto korun.

Vypadáš jako člověk s těžkou kocovinou,
který se navíc přiotrávil včerejší večeří a nepamatuje si,
kdy a na čem si zlomil zub a kde se vzalo sperma na jeho
spodcích.